Pokud datujeme vznik miskových kamenů do eneolitu je zde otázka o významu a stáří dalších kamenů v bezprostřední blízkosti (1 m) od Heiliger Steinu. Jejich tvar, ale i tmavě šedá barva s projevy zvětrávání kontrastují se světlým kamenným žulovým okolím a připomínají do současné doby nalézané bazaltové koule v lomu v Paulibergu (Burgenlad, Rakousko, topograficky 47.5846150N, 16.3429567E). Jde o 12 kulatých čedičových kamenů zpola zapuštěných do země seřazených dále k jihu (obr. 5.). Prvních šest v řadě o průměru do 50 cm v půl metrových rozestupech je zakončeno kruhem z dalších pěti kamenů. Poslední je ve vzdálenosti 10 m umístěný o 15° JZ.
Že se nejedná pouze o tvarovou podobnost prokázala mineralogická analýza vzorku bazaltu z Heiliger Steinu a bazaltu vytěženého v Paulibergu(Burgenlad, Rakousko) provedená Mgr. Daliborem Všianským, Ph. D z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Chemické složení obou vzorků je podle EDX analýz na výbrusech shodné, podle normativního složení bazaltů v TAS diagramu odpovídají vzorky tephritu/trachybazaltu. Cit.: „Rozdíly mezi vzorky odpovídají vyššímu a nižšímu zastoupení porfyrických vyrostlic, jinak je zde zřejmá shoda. S největší pravděpodobností se tedy jedná o vzorky ze stejné zdrojové lokality“ (úplná mineralogická analýza je u autora).
Analýza rozložení 12 čedičových kamenů
Mají bazaltové (čedičové) kameny vztah k (eneolitické) lunární symbolice Heiliger Steinu? Autor význam jejich rozmístění vysvětluje ve 3 krocích. Vyšel z tabulky, ve které jsou azimuty východů M. pro cyklus 11/12/2022 po nástupu nautického soumraku v 17. hod. [sl. d, e].
1.) 4-6 noc se Měsíc objevuje mezi 201°-175° (nízko nad obzorem 11-22°) a šestou noc poprvé vystoupá k meridiánu (v 17:19). Ta byla pro Kelty podle Plínia st. (Plin. Nat. 16.95) první nocí měsíčního kalendáře.
2.) Až do 16. noci jeho poloha závisí na soumraku [ř. 8-16, sl. e], protože Měsíc vychází od 11:32 do 16:35, tj. za denního světla.
3.)Teprve 18. noc [ř.18, sl. d] se Měsíc objeví na obzoru na zeměpisném východě. Ale ani ve druhé polovině cyklu místa východů viditelných na obzoru nejsou stejná, každé dva dny se posunou o 18° k jihu. Jestliže 18. noc [ř.18, sl. c, d] vychází M. na 50°, 28. noc [ř. 28, sl. c, d] to bude 123°, (+ 73°). Nemění se pouze poloha Měsíce při přechodu přes meridián, kdy kulminuje nad směrem sever-jih (180°). Takto jsou podle výše definovaných topografických východů M. rozmístěny i čedičové kameny:
1.) šestá noc, kdy má M. charakter srpku, kterou začínal keltský lunární kalendář odpovídá poloze 10 m vzdálenému na JZ umístěného kamenu,
2.) protože dalších 10 nocí vychází M. na obzor ve dne má smysl jeho večerní polohu (je daná soumrakem) označit jako kruh z 5 kamenů (8-16 noc).
3.) Od 18. noci lze pozorovat východy M. na obzoru, jeho pozice se každou noc posouvá k jihu, je proto nejjednodušší zaznamenat pouze jeho přechody přes meridián (tj. jih) šesti kameny v poledníkovém uspořádání od jihu k severu (18-28 noc) kde je umístěn miskový kámen Heiliger Stein. Z rozboru lze uzavřít, že rozmístění 12 čedičových kamenů u Heiliger Steinu má charakter keltského záznamu M. cyklu začínající 6. noci po novu, rozděleného na světlou (kamenný kruh) a tmavou část (kamenná řada).
Archeologický exkurz k laténu
Na Znojemsku se mimo ojedinělých keltských nálezů nenašla početnější kultura, které by bylo možné připsat tento symbol lunárního cyklu. Doprava čedičových kamenů z Paulibergu do Mitteretzbachu (vzdálenost 180 km) předpokládá silnou kulturu i mytologii, ale také spolupracující rody či klany, podmínky, které zde kontrastují s chyběním významnějšího keltského osídlení. (Podborský 1988, 136) cit.: „Pozoruhodné je, že z lokality (Znojemský hrad) nejsou známy nálezy laténské. Doba starých Keltů je na jihozápadní Moravě vůbec reprezentována jen relativně malým počtem jejich autentických pozůstatků“. Podobně i pozdnělaténské nálezy jsou podle Šimka (Šimek 1950, mapa za s. 64) a Čižmářové (Čižmářová 2004) v regionu Znojemska skromné ve srovnání s Českomoravskou Vysočinou, Brněnskem nebo Hanou. Gró (104) moravských nalezišť leží na východě a na severu od Znojma.
Kulturu, která mohla toto místo lunárního kultu vytvořit lze najít v laténském osídlení Dolního Rakouska. Zde ve vzdálenosti 30-40 km od Heiliger Steinu a státní hranice s ČR Karl (Karl 1996, 41) podává přehled o 332 sídlištních nálezech z laténu A až C-D z období od roku 450 l. př.n.l. do přelomu letopočtu. (Lindermayer 2008, 46)uvádí laténské opidum na Sandbergu, v době rozkvětu obchodní centrum s 2. tis obyvateli a nejstarší mincovnou, (vzdálenost Sandberg – Mitterretzbach je 17 km podle Mapy. cz), které mělo kontakt s cca 30 satelitními sídlišti. Nachází se na rozloze větší než 22 ha a magnetickou prospekcí byly zjištěny základy kolem 450 domů. Také Retz je z té doby známým velkým sídlišťným areálem. Nabízí se možnost, že Keltové v tomto časovém intervalu přestavěli původně eneolitický kenotaf/dolmen na měsíční kalendář v rámci své mytologie a založili tak kultovní tradicí Heilger Steinu. Není neobvyklé, že Keltové, v tomto případě Bójové a Norikové (Karl 1996, 162) často využívali pro své umění neolitických staveb (Keltové 1967, 293): „Mnohá zobrazení bohů, hadů apod. se vyskytují na neolitických menhirech (pilířích) a dolmenech (kamenných hrobech), které proto bývaly připisovány Keltům, avšak dnes se soudí, že jich Keltové použili až druhotně.“
Další možností (pravděpodobnější) je, že jej přivezli do Miterretzbachu sami Keltové. Zdrojem kamenů je vulkanické pohoří Pauliberg vzdálené od Oberpullendorfu 20 km. Podle Schlinkeho (Schlinke 1988, 193-195) byl Oberpullendorf průběhu laténu významným centrem produkce železa s objemem kolem 50 tun ročně. Po povrchové těžbě hematitu byly v oblasti nalezeny zbytky 20 tis. těžebních jam a přes 100 základů hutních pecí. Pravděpodobně prospektoři narazili na neobvyklé čedičové skály, které se tak společně s exportovaným železem dostali na nové místo. Možná tak vznikla keltská svatyně pod širým nebem, kde soustava kamenů představovala kultovní obraz M. cyklu. Vedle lunárního kalendáře jehož začátkem byla podle Plínia staršího (Pliny the Elder 16.115) šestá noc po novu bylo u Keltů pravidlem počítání nocí namísto dní (C. Julius Caesar 6.18 ): lat.: spatia omis temporis non numero dierum, sed noctium finiunt, dies natales et mensum et annorum initia sic observant, ut noctem dies subsequatur, ve významu sic noctem observant = sledují tedy dnes v noci, ut subsequatur dies = následující den,angl. they compute the divisions of every season, not by the number of days, but of nights; they keep birthdays and the beginnings of months and years in such an order that the day follows the night.
S lunární symbolikou byl život Keltů úzce spjat: Polybios (5,78,1) informuje o zatmění Měsíce během války mezi králi Attalem I. a Achaiem, načež keltští žoldnéři odmítli pochodovat dál. Ta byla také součástí pohřebišť: (Eliade, 1949, 158) zde odkazuje na Cumonta : Pohřební symbol půlměsíce je v celé Evropě častý (Cumont, 1942, 213), v Galii (tamtéž, 217) byl Měsíc původním symbolem používaným dlouho před kontaktem s Římany. Proto je u posuzované kamenné soustavy obtížné rozhodnout k čemu tento (lunární) symbol sloužil, zda byl určen pro účely M. kultu nebo zda to byl symbol funerální.